1 Tradiční mluvnice

Jeden druh ↗vět vedlejších vztažných // relativních; typická o.v.v. je vztažná věta v (1), méně typická o.v.v. je vztažná věta v (1a):

Pro první přiblížení lze o.v.v. charakterizovat jako věty, které omezují význam jména (tzv. ↗hlavy), k němuž se prostřednictvím ↗vztažného zájmena n. ↗vztažného zájmenného příslovce (Rel) vztahují. Strategie takového omezení je tato: o.v.v. vyjadřuje nějakou událost, jež je prostřednictvím Rel ve vztažné větě (RV), které je interpretováno jako označující totéž co hlava, přidávána jakožto další významový rys hlavy. Tím o.v.v. zužuje rozsah množiny označené hlavou: [dívka, která seděla na gauči] je podmnožina množiny označené hlavou [dívka]. Restrikce tedy rozšiřuje význam (↗intenzi) nominální hlavy přidáním k jejímu významu dalšího významového rysu a tím omezuje rozsah předmětů, které mohou být hlavou označeny (tj. ↗extenzi): tak je z množiny objektů označené hlavou vyčleněna podmnožina objektů (2), n. jeden objekt / více objektů (3) označené konstrukcí [hlava – RV]. Tj. konstrukce [hlava – RV] má menší extenzi a větší intenzi než [hlava]. Neomezovací (nerestriktivní) vztažná věta (n.v.v.) nezužuje rozsah (extenzi) nominální hlavy; RV se sice prostřednictvím Rel taky vztahuje k hlavě a vytváří konstrukci [hlava – RV], ale hlava sama označuje množinu objektů (4), n. jeden objekt / více objektů (5), a RV k její intenzi nemá přístup, a extenzi konstrukce [hlava – RV] neovlivňuje (tj. konstrukce [hlava – RV] má stejnou extenzi jako hlava). Z toho plyne, že souvětí s konstrukcí [hlava – o.v.v.] má jiný význam než věta, která vznikne vynecháním RV z tohoto souvětí, zatímco souvětí s konstrukcí [hlava – n.v.v.] má stejný význam jako věta, která vznikne vynecháním RV z tohoto souvětí (což je dobře vidět na pravdivostních podmínkách vět). A z toho plyne, že o.v.v. nelze vynechat, aniž by se nezměnil význam souvětí, kdežto n.v.v. vynechal lze:

Je známo mnoho příkladů ukazujících významové rozdíly mezi spojením [hlava – o.v.v.] a [hlava – n.v.v.]. Tyto rozdíly vyplývají – zjednodušeně řečeno – z toho, že [hlava – o.v.v.] tvoří syntaktický celek, kdežto [hlava – n.v.v.] syntaktický celek netvoří, ač v obou případech hlava a vztažné zájmeno sdílejí rysy rodu a čísla. Proto struktuře (6)

rozumíme tak, že e znamená [růže, které jsou od Petra], tedy jako o.v.v., n. jen [růže], tedy jako n.v.v., (6) je tedy dvojznačná. Naproti tomu struktuře (6a), v níž je v RV adverbium mimochodem, rozumíme tak, že e znamená jen [růže], nikoli [růže, které jsou od Petra]; RV v (6a) je tedy n.v.v.:

Jiný příklad ukazuje klasická školní věta Šmilauerova:

Má-li v (7) RV čtení o.v.v., pak (7) rozumíme tak, že se oženil s Římankou, s níž už měl chlapečka, má-li táž RV čtení n.v.v., pak (7) rozumíme tak, že se oženil s Římankou a potom měl s toutéž Římankou chlapečka.

K restrikci není přístupná taková hlava, jejíž extenze je určena před přidáním vztažné věty. V zásadě jsou dva případy:

(a) Extenze hlavy je dána mimo kontext na základě jejího významu: Hlavu tvoří (a) výrazy označující jednoprvkovou množinu (gotika, nynější hlavní město Francie, 19. století, současný český prezident, upálení Jana Husa), (b) vlastní jména (Praha, Giuseppe Verdi, Mars), (c) ↗osobní zájmena 1. a 2. os., (d) demonstrativum tento/tato/toto. RV vztahující se k hlavě takového typu je nutně neomezovací, neboť ve významu hlavy není co omezovat:

Situace je ale mnohem složitější; pro ilustraci je uváděn jeden příklad RV s hlavou tvořenou výrazem označujícím jednoprvkovou množinu. Máme-li z kontextu důvody interpretovat hlavu jako výraz označující „funkci“, rozumíme RV jako n.v.v. (8a), pokud ji interpretujeme jako „individuum“, rozumíme RV jako o.v.v. (8b):

(b) Extenze hlavy je určena v kontextu: Hlavu tvoří výrazy označující víceprvkovou množinu, a je-li v kontextu extenze hlavy určena, tj. hlava označuje určitý konkrétní n. abstraktní „objekt“ n. „objekty, ať už určený n. neurčený, je RV n.v.v., není-li extenze hlavy vymezena, vymezuje ji přidáním nějakého rysu hlavy RV, a je tedy o.v.v. Např. v souvětí (9):

je RV v kontextu (a), který může reprezentovat před (9) předcházející věta Danu dnes odpoledne navštívil jeden kluk a dvě dívky, o.v.v., a v kontextu (b), který může reprezentovat před (9) předcházející věta Danu dnes odpoledne navštívila jedna dívka a dva kluci, n.v.v.

Proto je RV stojící za nominální skupinou obsahující ukazovací zájmeno / zájmenné příslovce tento/tato/toto, tehhle/tahle/tohle vždy n.v.v., tj. (9') možná jen v kontextu (b), nikoli v kontextu (a):

A proto je RV stojící za nominální skupinou obsahující ↗kvantifikátory jako každý, všichni, žádný, nikdo a ↗identifikátory tentýž, ten samý vždy o.v.v.:

Rozdíl mezi spojením s o.v.v. a n.v.v. se v řadě jazyků projevuje formálně; v č. (i) spojení [hlava – o.v.v.] tvoří jednu intonační skupinu, kdežto ve spojení [hlava – n.v.v.] tvoří n.v.v. samostatnou intonační skupinu; (ii) o.v.v. nelze vynechat, aniž by se nezměnil význam, n.v.v. ano, viz (2)–(5); (iii) v o.v.v. se nevyskytují adverbia typu ostatně, mimochodem, v n.v.v. ano, viz (6) × (6a); (iv) v o.v.v. nelze užít sloveso v rozkaz. způsobu, v n.v.v. ano (11) × (11a):

(v) ve o.v.v. nemůže mít RV (je-li na konci souvětí) význam otázky, v n.v.v. ano:

(vi) o.v.v. odpovídají vedlejší věty s hov. nesklonným slovem co, n.v.v. takové věty neodpovídají:

Toto nesklonné co se analyzuje různě. Klasická č. mluvnice ho pokládá za absolutní/absolutivní/nesklonné relativum (✍SOU, 1972; ✍SS, 1990; ✍SGk, 1986; ✍Fried(ová), 2011a). ✍SČ (1998) navrhuje jeho analýzu jakožto analytického relativa, neboť rysy, které Rel typu který, jenž vyjadřuje svým tvarem, jsou vyjadřovány dvěma výrazy: co je nesklonné a vyjadřuje rys [subordinace] a (a) osobní zájmeno (normálně jeho ↗klitický tvar) / přivlastňovací zájmeno vyjadřuje identitu rysů hlavy [rod] [číslo] a tohoto Rel, jeho pád, resp. předložka + pád, je dán větněčlenskou funkcí slova v RV: muž, [_předmět kterého] znám / muž, [[co] [_předmět ho / *jeho]] znám; ten muž, [[jehož] ženu] kousl pes / ten muž, [[[co] [jeho]] ženu] kousl pes (b) ukazovací příslovce vyjadřuje shodu sémantických rysů hlavy a tohoto Rel: dům, [_{urč. místa} ve kterém] straší / dům, [[co] [_{urč. místa} tam]] straší. Kopečný pokládá co za spojku a osobní zájmeno/zájmenné příslovce za zájmenný větný člen (✍ZČSk, 1962:60); ✍Toman (1998) argumentuje rovněž, že co je spojka, a zájmenný výraz analyzuje jako ↗resumptivum; viz také ↗věta vztažná s jmennou hlavou. K podmínkám vyjadřování resumptivního zájmena v č. taky ✍Fried(ová) (2011), ✍Fried(ová) (2011a).

Stejný významový rozdíl jako mezi spojením [hlava – o.v.v.] a spojením [hlava – n.v.v.] je mezi jmennými skupinami s adjektivním přívlastkem, např. _Restrzelený stůl × _Nerestrstověžatá Praha. Platí tu stejně jako u RV vlastnost (ii), tj. že restriktivní přívlastek nelze vynechat, aniž by se nezměnil význam (extenze a intenze) jmenné skupiny, zatímco nerestriktivní přívlastek ano. O rozdílech mezi oběma typy viz ↗přívlastek.

V č. funkční lingvistice se o.v.v. analyzují z hlediska podílu na ↗referenci jmenné skupiny, která je jejich hlavou: slouží k tomu, aby adresát poznal extenzi a intenzi nominální skupiny, tj. to, co nominální skupina pojmenovává. Nepřímá inspirace zde přichází od ✍Donnellanova (1966) klasického rozlišování atributivních jmenných skupin (bez ↗presupozice existence referenčního objektu) a referenčních jmenných skupin (s presupozicí existence referenčního objektu). Klasifikace o.v.v. z tohoto hlediska se liší jednak v důsledku toho, jak se oba typy jmenných skupin analyzují, jednak mírou zobecnění. Příkladem klasifikace, která míru zobecnění odvozuje z korelace referenční sémantiky a jejích formálních projevů v pozici před jmennou hlavou o.v.v., je ✍SČ (1998); rozlišují se věty referenčně relevantní, tj. věty: (i) pojmově specifikující (Pes, který štěká, nekouše), (ii) druhově specifikující (Pošlete tam Ø / nějakého / takového / jakéhokoli studenta, který umí francouzsky), (iii) individuálně specifikující, a to charakterizující, ale neidentifikující (Otec bydlel ve čtvrtém patře Ø / jednoho / jistého / jakéhosi domu, který pamatoval doby císaře Františka Josefa), a charakterizující a identifikující (Podej mi Ø / tu / tamtu knihu, která leží tam pod oknem).

Referenčně relevantní jsou i některé n.v.v. vztahující se k vlastním jménům: Líbí se mi ten Nezval, který napsal Podivuhodného kouzelníka, ale nelíbí se už jeho poválečná tvorba. Tato RV může být analyzována i jako o.v.v., neomezuje ale extenzi jména Nezval, ale vymezuje určitý časový úsek ze života osoby tímto jménem označené. Proto v těchto RV může být co + resumptivum: Líbí se mi ten Nezval, co napsal Podivuhodného kouzelníka, ale nelíbí se už jeho poválečná tvorba. Srov. taky Chtěl bych žít v té Paříži, v níž / co v ní žil Lautrec a angl. ekvivalent, v němž je (jediný případ, kdy je) před vlastním jménem určitý člen: I would like to live in the Paris in which Lautrec lived // I'd like to live in the Paris Lautrec lived in. Viz i návrh ✍Poldaufa (1955) co asociovat s větami individualizujícími, nikoli restriktivními. K větám referenčně nerelevantním viz ↗vztažné věty neomezovací.

Ve funkční syntaxi hraje při rozboru o.v.v. roli jejich pozice v rámci aktuálního členění (např. ✍Uhlířová, 1994). Důležitou vlastností o.v.v. je, že tvoří část jedné informační jednotky vyjadřované celým souvětím, a nelze ji právě proto vynechat; viz (2) – (5), aniž by se nezměnil význam: Kdo je starostou Chebu? – Starostou Chebu je ten pán, který / co byl u nás včera na návštěvě // ten pán (+ukázání gestem) // tamten pán × Starostou Chebu je *ten pán (bez ukázání gestem) × Starostou Chebu je pán / muž (= ne žena). Naproti tomu n.v.v. tvoří samostatnou informační jednotku (kterou lze často vynechat) a zbytek souvětí obsahující hlavu představuje další samostatnou informační jednotku: Kdo je starostou Chebu? – Starostou Chebu je Alois Žák, který / *co byl u nás včera na návštěvě // Starostou Chebu je Alois Žák.

Na základě toho, že o.v.v. nelze vynechat a n.v.v. ano, se někdy pojem spojení restriktivní rozšiřuje i na příslovečné věty spojkové (✍Brandt(ová), 1990); jsou to restriktivní věty spojkové: Proč jsi přestal kouřit? – _Restr Přestal jsem kouřit, protože // proto, že mi to lékař zakázal // *Přestal jsem kouřit × Co se s tebou děje? – _Nerestr Přestal jsem kouřit, protože // *proto, že mi to lékař zakázal // Přestal jsem kouřit. Restriktivní připojení spojkové věty je vyjadřováno: (a) koreláty v nadřazené větě (proto, aby...; tehdy, když...; v případě, že... aj.), (b) partikulemi jako i, také, hlavně, jen v nadřazené větě, které zasahují obsah vyjadřovaný vedlejší větou (Přestal jsem kouřit také proto, že mi to lékař zakázal), (c) negací v nadřazené větě zasahující obsah vedlejší věty: Nepřestal jsem kouřit, protože // proto, že mi to lékař zakázal = Přestal jsem kouřit ne proto, že mi to lékař zakázal. Restriktivnost má v tomto případě motivaci v ↗aktuálním členění. U nás k tomu ✍Karlík (1999), který za jednu z funkcí těchto restriktivních a nerestriktivních vět pokládá reliéfizaci textu (informace o důležitosti informací; viz též ✍Hrbáček, 1994). Viz také ↗věty vztažné neomezovací.

Nejobecněji lze restriktivnost/nerestriktivnost asociovat s přítomností/nepřítomností alternativ, a analyzovat z tohoto hlediska věty vztažné i spojkové věty příslovečné: V případě, že hlava RV v (9) povoluje alternativy, a tedy není jasné, o kterou dívku přesně se jedná, je RV restriktivní (9a), v případě, že alternativy nejsou, jedná se tedy o určitou dívku, je vztažná věta nerestriktivní (9b). Rozdíl mezi restriktivostí/nerestriktivností vět vztažných a příslovečných vět spojkových spočívá v tom, že u vět vztažných je (ne)přítomnost alternativ závislá spíše na sémantice, tj. určitosti/neurčitosti hlavy, zatímco u vět příslovečných na pragmatice, tj. aktuálním členění, přesněji řečeno: umístění ve ↗fokusu implikuje, že fokus je jedna z několika možných alternativ a tento výběr jedné alternativy a ne jiné vede k očekávání jejího vyjádření.

2 Formální gramatika

Z typologického hlediska je vztah mezi relativními větami restriktivními (RVR) a nerestriktivními (RVN) různý: v mnoha jazycích jsou RVR i RVN v povrchové syntaxi stejné, v jiných jazycích se naproti tomu více či méně výrazně liší; některé jaz. mají jen RVR (viz např. ✍Downing, 1978; ✍Comrie, 1981; ✍Keenan, 1985).

RVR a RVN mají některé rysy společné, zvl. (i) sémantická interpretace hlavy a Rel je na sobě nezávislá, (ii) přidělení pádu hlavě a Rel je na sobě nezávislé. Existují i rozdíly mezi RVR a RVN, zvl. (i) Kategorie hlavy: RVR mají hlavu jen DP/NP (Potkal znovu _DP[kluka], [který] lízal zmrzlinu; Potkal znovu _DP[kluka], [jehož přítelkyně] lízala zmrzlinu (viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou), zatímco RVN mohou mít jako hlavu různé kategorie (DP, AdvP, AP, PP, VP, CP ad.): Potkal znovu _DP[Pavla], [který] lízal zmrzlinu); Zabočil _AdvP[doleva], [kde] byla lepší cesta; Petr byl včera _AP[unavený], [což] byl i dnes (nemohou být ale relativizovány atributivní AP) atd. Věty s jinou hlavou než DP/NP a PP jsou vždy RVN; viz ↗věty vztažné neomezovací. (ii) Status Rel: v RVR je (podle ✍Heim(ové) & Kratzer(ové), 1998) Rel lambda operátor, v RVN je Rel naproti tomu analyzovatelné jako vázané zájmeno, vázané nikoli syntakticky, nýbrž v diskurzu, tj. jako discourse anaphor (✍Sells, 1985 mluví o cospecification). (iii) Distribuce Rel, spojek a Ø: např. v angl. je that jen v RVR, ve fr. lequel jen v RVN, v angl. Ø jen v RVR. (iv) Vázání: jen RVR dovoluje vázání do RV, srov. angl. _RVR The picture of himself that John likes is on the wall × _RVN.^?/*That portrait of himself, which John painted last year, is expensive. (v) Intonace (viz výše); více např. ✍de Vries (2002).

Analýzy RVR jsou velmi různé. Základní problém je, že pro popis RVR a RVN je potřeba aparát syntaxe, sémantiky i pragmatiky, ale mnoho analýz se omezuje na syntax, n. na sémantiku/pragmatiku (např. ✍Fox(ová) & Thompson(ová), 1990). Shoda, aspoň mezi převažující částí lingvistů, panuje asi jen v tom, že RVR je ve skopusu externího determinátoru D n. kvantifikátoru Quant, který patří k hlavě, zatímco RVN nikoli. Co víc: RVN je mimo skopus všeho v maticové větě. Proto např. není možné spolehlivě přisoudit propoziční obsah vyjádřený RVN držiteli postoje: z věty Karel si myslí, že jeho přítelkyně, což je hrozná kráva, je milá paní plyne, že mluvčí si myslí, že přítelkyně referenta jeho je hrozná kráva, neplyne z toho ovšem, že totéž si myslí Karel. Naproti tomu ve větách sémanticky a syntakticky integrovaných do maticové věty je nutno jejich propoziční obsah přisoudit držiteli postoje: Karel si myslí, že Petr přestal pít pivo, protože to chtěla jeho manželka.

2.1 Syntax

V zásadě jsou navrhovány dvě strategie, které mají zajistit, že RVR je ve skopusu externího determinátoru D n. kvantifikátoru Quant, který patří k hlavě, zatímco RVN nikoli:

(i) Konstrukce s RVR a RVN se strukturně výrazně liší: RVR jsou analyzovány v duchu hypotézy vedlejší věty, ať už ve variantě externí hlavy, n. nadzvednutí (viz ↗věta vedlejší vztažná), RVN jsou analyzovány v duchu hypotézy hlavní věty (tzv. hypotéza sirotka podle tzv. orphanage analyse), ať už tak, že RVN není vůbec část syntaktické struktury věty (✍Fabb, 1990, ad.), n. tak, že RVN je hlavní věta, která je na hloubkové struktuře koordinována k maticové větě. Následující transformace ji pak změní na RV, která se objeví v pozici přiléhající (viz ↗adjacence) k hlavě (✍Emonds, 1979, ad.). Idea generovat RVR z jiné struktury než RVN má vlivného reprezentanta taky v ✍de Vriesovi (2002), který RVR analyzuje v duchu ↗hypotézy nadzvednutí à la ✍Kayne (1994), ale RVN navrhuje analyzovat jako zvláštní typ koordinace (tzv. specifiyng conjunction, vedle and a or):

Protože antecedent a RV jsou separátní konjunkty, RV je mimo skopus D, což je pro RVN žádané. Problémy de Vriesovy analýzy ukazuje ✍Citko(ová) (2008).

(ii) Konstrukce s RVR a RVN se strukturálně liší minimálně (n. neliší vůbec). Tato linie popisu nabízí dva hlavní přístupy v mnoha variantách, a to jak v rámci transformační generativní gramatiky (viz dále), tak např. i v rámci ↗HPSG (✍Arnold, 2007). V duchu hypotézy externí hlavy (viz ↗věta vedlejší vztažná) klasicky rozdíl mezi RVR a RVN formulovala ✍Demirdache(ová) (1991); zjednodušeně řečeno, oba typy struktur se syntakticky liší jen pozicí hlavy: RVR je adjungována k NP, zatímco RVN je adjungována k DP:

Základní idea této analýzy má řadu variant: ✍Jackendoff (1977); ✍Del Gobbo(ová) (2003); ✍Potts (2005).

Dnes se zdá nejvlivnější analýza v duchu hypotézy nadzvednutí hlavy (viz ↗vedlejší vztažná věta) ve stylu ✍Kayne (1994), podle níž RVR mají taky skoro stejnou syntaktickou strukturu jako RVN, ale s jedinou výjimkou: v strukturách s RVN je ↗remnant pohyb IP do [Spec, DP] na LF:

restriktivní věta:

nerestriktivní věta:

Tímto remnant pohybem IP se docílí toho, že RVN je odsunuta ze skopusu D. Taky analýza v tomto stylu má řadu variant, známá je ✍Bianchi(ová) (1999), poučná je kritika ✍Kayna (1994) od ✍Borsleye (1997).

Pro č. zatím spolehlivá syntaktická analýza RVR (ani RVN) není k dispozici; jsou známy jen (některé) formální vlastnosti, které č. RVR odlišují od RVN (viz výše); některé jsou známy i z jiných jaz., některé jsou specifické pro č. (např. spojka co).

2.2 Sémantika

Sémanticky se RVR od RVN liší zvl. v tom, že RVR jsou interpretovány jako intersektivní modifikátory (viz ↗intersektivní adjektivum), zatímco RVN jsou interpretovány jako informace o hlavě/antecedentu. Efektem intersektivní interpretace RVR je to, že implikuje nějakou implicitní podmnožinu, na niž lze v následujícím kontextu odkázat výrazem typu další, jiný: